Nikaragua

Nikaragua je jednou z méně turisty probádaných zemí Latinské Ameriky a i v tom je její kouzlo. San Juan del Sur u Tichého oceánu je rájem pro surfaře. Milovníci architektury určitě nevynechají koloniální města Granada a León. Za výlet stojí určitě cesta na ostrov Omepe uprostřed největšího jezera ve Střední Americe. A kdo by si v zemi sopek nechal ujít výstup ke kráteru jedné z nich?

Reportáž


Základní údaje

Počet obyvatel v roce 2010: 5,7 milionů (dle OSN)
Rozloha: 130,373 km² /dle OSN/ (přibližně odpovídá území Řecka)
Hraniční státy: Honduras, Kostarika
Hlavní a nejlidnatější město: Managua (téměř 2 miliony obyvatel)
Další významná města: Granada, León, Matagalpa

Vlajka Nikaragui

Vlajka Nikaraguy

Politická orientace na počátku roku 2010: levicová
Hlava státu: prezident José Daniel Ortega Saavedra od roku 2007 (Presidencia)
Parlament: Jednokomorový (Asamblea Nacional)

Měna: Nikaragujská Córdoba (NIO, C$) – 14.1.2010 1 NIO = 1,16 Kč
HDP (PPP) v roce 2008: US$ 2,698 (dle IMF)
Procento obyvatel žijící pod hranicí chudoby (méně než 2 dolary denně):31,8 (dle UNDP 2009)

Bezpečnost

Nikaragua se v reklamách chlubí tím, že je dnes nejbezpečnější zemí ve Střední Americe. Možná to je pravda, ale evropskou bezpečnost rozhodně nečekejte. Vzhledem k tomu, že Managua nemá po zemětřesení v roce 1972 centrum, tak se po setmění ulice velmi rychle vylidní a zvláště kolem autobusového terminálu není dobré se příliš zdržovat.

Víza

Nikaragua je členem skupiny CA-4 (Nikaragua, Honduras, Salvador, Guatemala). K návštěvě CA-4 mají turisté EU bez víza 90 dní, ale je třeba se předem ujistit, že úředník vám skutečně do razítka 90 dnů vepíše. Na ostatních hranicích budou hledat datum razítka prvního vstupu do CA-4. K prodloužení pobytu je nutno na určitou dobu vycestovat mimo země zařazené v CA-4. Při přechodu mezi hranicemi zemí CA-4 byste teoreticky již neměli platit žádnému státu vstupní nebo výstupní taxy (občas se platí malá daň hraniční vesnici za použití přechodu).

Nejbližší ambasádu k ČR má Nikaragua ve Vídni nebo v Německu.

Nejbližší česká ambasáda je v Mexiku.

Historie v kostce

O původních obyvatelích Nikaraguy toho je známo velmi málo. Pravděpodobně do Nikaraguy přišli ze severu a jazykově a kulturně toho měli asi nejvíce společného s Aztéky.

100 př.n.l.: Kolem jezera procházejí lidé a zvířata, jejichž stopy se zachovaly dodnes v muzeu Acahualinca.

1502 n.l: Krištof Kolumbus u severního pobřeží dnešní Nikaragui nachází útočiště před bouří.

1523: Gil Gonzáles de Ávila se setkává s indickým náčelníkem jménem Nicarao. O jejich setkání se vedou spory. Zvláště se debatuje o tom, nakolik spolu mohli vést filosofickou debatu.

1524: Francisco Fernandéz de Córdoba zakládá města Granadu a León. Místní měna córdoba je pojmenována právě po něm.

1610: Město León je zničeno při zemětřesení a je nutné ho založit znovu na jiném místě.

1740: Rozlehlé indiánské území Miskito, které Španělé nikdy nedobyli, prostřednictvím svého krále souhlasí s tím, aby se stalo britským protektorátem.

1796: Britové se stahují s Atlantského pobřeží a možnost vládnout nad těžko přístupným územím Miskitů nechávají Španělům.

1821: Zástupci Nikaraguy a Kostariky vyhlašují nezávislost na Španělsku a připojují se k Mexiku. O dva roky později vyhlašují země Střední Ameriky nezávislost na Mexiku a zakládají Federativní republiku Střední Ameriky. Hlavním problémem Nikaraguy  je nekončící občanská válka mezi liberály a konzervativci.

1829: V zemi zuří již od vyhlášení nezávislosti občanská válka mezi liberály (soustředěných ve městě León) a konzervativci (Granada). Prezident Manuel Antonio de la Cerda je popraven na rozkaz bývalého prezidenta.

1830: Do země je federálním prezidentem vyslán Dionisio Herrera. Nikaraguu se mu daří částečně zpacifikovat a stává se šéfem státu.

1838: Nikaragua je první ze zemí, která vystupuje z nefungující Federativní republiky Střední Ameriky.

1845: Salvádorský generál Francisco Malespín obléhá a následně drancuje město León, včetně kostelů. Za to je pak v Salvádoru vyloučen z církve a musí emigrovat do Hondurasu.

1848: Britové obsazují strategický přístav San Juan del Norte v ústí řeky San Juan. Tato řeka spojuje Atlantik s Jezerem Nikaragua, od jehož břehu je to po pevnině méně než 20 kilometrů k Tichému oceánu.

1849: Nikaragua dává Spojeným státům exkluzivní právo na přepravu napříč jejím územím, výměnou USA nabízejí Nikaraguy ochranu před zahraničními intervencemi. Cornelius Vanderbilt zakládá zakládá lodní společnost, která brzy z New Yorku do San Francisca přes Nikaraguu přepravuje desítky tisíc emigrantů. Vanderbilt získává také právo na to, aby v následujících 12 letech vybudoval průplav.

1850: Britové a Američané se bez přítomnosti Nikaragujců dohadují na tom, že ani jedna ze zemí si nebude dělat exkluzivní nárok budoucí transkontinentální průplav.

1852: Hlavní městem se stává Managua. Má se tím zamezit neustálým konfliktům mezi konzervativní Granadou a liberálním Leónem.

1854: Z Nikaraguy se podle nové ústavy stává republika a prvním jejím prezidentem Fruto Chamorro Pérez.

1855: Americký žoldák a dobrodruh William Walker vstupuje na nikaragujskou politickou scénu tím, že spolu s několika stovkami dalších žoldáků dobývá Granadu a brzy popravuje nikaragujského prezidenta. Walker chce postupně získat pod kontrolu celou Střední Ameriku, zavést jako úřední jazyk angličtinu a obnovit otrokářství. Občanská válka příchodem Walkera končí a místo ní začíná Národní válka, ve které se liberálové a konzervativci proti Walkerovi spojují.

1856: Walker nechává podpálit při ústupu město Granada. Liberálové a konzervativci uzavírají koaliční smlouvu. Vlády se sice nakonec zmocní konzervativci a země žije po následujících 30 let pod jejich vládou v relativním míru.

1857: Země Střední Ameriky se spojují proti Walkerovi, který se vzdává americké armádě. Po návratu do New Yorku je vítán jako hrdina. V roce 1860 je Walker při opětovném pokusu podmanit si Střední Ameriku popraven v Hondurasu.

1860: Britové se vzdávají území v Karibiku, čímž se otevírá cesta k tomu, aby ho později ovládla Nikaragua a Honduras.

1879: Rubén Darío publikuje v lokálním deníku svou první báseň. Později je označen za otce španělsko-amerického modernismu.

1893: Liberál José Santos Zelaya sesazuje během státního převratu konzervativního prezidenta a ujímá se vlády. Je dvakrát ne zcela čistě znovuzvolen a vládne až do roku 1909. Během jeho vlády se daří zemi modernizovat tak, že je považována za nejvyspělejší ve Střední Americe.

1894: Království Miskitů u Atlantského pobřeží je zabráno Nikaraguou.

1896: Nikaragua, Salvador a Honduras se na dva roky spojují ve Středoamerické republice. Ta se rozpadá změnou vlády v Salvadoru, která prohlašuje zakládací smlouvu za neplatnou.

1909: Američané sponzorují konzervativní povstání a prezident Zelaya je nucen rezignovat. Zelayův vztah se Spojenými státy se postupně zhoršoval například kvůli tomu, že uvažoval dát koncesi na kanál Němcům nebo Japoncům, což by z pohledu Američanů mohlo destabilizovat region.

1912: Spojené státy rozmisťují v zemi vojenské jednotky, které mají za cíl připomínat, že USA má zájem na tom, aby v zemi byla konzervativní vláda. Na trvalo američtí vojáci opouštějí Nikaraguu až v roce 1933.

1914: Konzervativní prezident Emilio Chamorro podepisuje se Spojenými státy smlouvu dávající USA exkluzivní právo na vybudování průplavu. Hlavním zájmem USA není průplav postavit, ale zabránit tomu, aby to učinila jiná velmoc (Německo nebo Japonsko).

1926: Do Nikaraguy se vrací Augusto César Sandino ovlivněn Mexickou revolucí. Později zakládá partyzánskou organizaci, která bojuje za vyhnání Američanů z Nikaraguy.

1928: V reakci na Sandinův odpor a neochotě Spojených států bojovat v Nikarague je vytvořena Národní garda, která má za úkol partyzánský odpor potlačit. Národní garda se brzy se stává nejdůležitějším politickým hráčem v zemi.

1933: Americké jednotky opouštějí Nikaraguu a šéfem Národní gardy se na návrh amerického velvyslance stává Anastasio Somoza García. Prezident Juan Bautista Sacasa se setkává se Sandinem, který mu slibuje loajalitu výměnou za příměří. Somoza, ale také žádá kompletní zrušení Národní gardy, kterou vidí jako nástroj Spojených států.

1934: Sandino je pozván prezidentem Sacasou na večeři. Při odjezdu je Sandinova delegace zastavena Národní gardou a Sandino, jeho bratr a dva generálové jsou na příkaz Somozy popraveni. Během následujícího měsíce Národní garda tvrdě potlačuje zbytek partyzánského odporu.

1936: Somoza ovládá Liberální stranu a nutí Sacasu k rezignaci. Somoza rezignuje na post šéfa Národní gardy, aby mohl kandidovat ve volbách na prezidenta. Vyhrává neuvěřitelným poměrem hlasů 107 tisíc ku 108. Po vyhraných volbách k prezidentské funkci opět přidává roli šéfa Národní gardy. Zemi vládne železnou rukou dalších 20 let.

1944: Somoza se stává největším vlastníkem půdy v zemi. Přispělo k tomu i zabrání půdy německých emigrantů, kterou Somozova rodina získává za směšnou cenu.

1954: Americká CIA využívá nikaragujského území pro svržení levicového guatemalského prezidenta Jacoba Árbenze.

1956: Sedmadvacetiletý básník Rigoberto López Pérez se dostává na večírek, kde se slaví další Somozova prezidentská nominace a smrtelně ho raní výstřelem. O osm dní později Somoza umírá. Ve funkci prezidenta Somozu Garcíu nahrazuje jeho nejstarší syn Luis Somoza Debayle. Šéfem Národní gardy se stává druhorozený Somozův syn Anastasio Somoza Debayle.

1961: Carlos Fonseca a několik dalších odpůrců Somozova režimu zakládají Frontu národního osvobození. O dva roky později mění název na Sandinistickou frontu národního osvobození (FSLN)

1961: Atlantský přístav Puerto Cabezas slouží jako základna k útoku v Zátoce sviní na Kubě.

1967: Anastasio Somoza se krátce před smrtí svého bratra Luise stává prezidentem.

1970: Je zrušena smlouva s USA dávající Spojeným státům exkluzivní právo vybudovat průplav.

1972: Hlavním město zasahuje zemětřesení, které devastuje střed města a vyžádá si tisíce lidských obětí. Finanční pomoc se do země hrne z celého světa, ale peníze si z velké části nechává Somozova rodina.

1974: Sandinisté napadají dům ministra zemědělství, požadují propuštění několika vězňů, výkupné 1 milión dolarů a let na Kubu. FSNL získává akcí značnou prestiž, ale následují tvrdé represe Národní gardy. V roce 1976 je zabit zakladatel FSLN Carlos Fonseca.

1976: V rámci FSLN vzniká frakce takzvané třetí cesty, která není proti tomu, aby se v boji proti Somozovy FSLN spojila s pravicí.  Hlavním představitelem této frakce je Daniel Ortega.

1978: V lednu je zabit dlouholetý odpůrce režimu a editor listu La Prensa Pedro Joaquín Chamorro. Jeho rodina tvrdí, že za vraždou je Somoza.

1978: V srpnu do budovy Kongresu v uniformách elitní jednotky Národní gardy vstupuje partyzánské komando FSLN, které zajímá poslance, senátory a několik stovek zaměstnanců. Podaří se jim vyjednat osvobození řady politických vězňů.

1979: Americký novinář Bill Stewart je chladně na ulici popraven Somozovou Národní gardou. Poprava je odvysílána v hlavních amerických televizních relacích.

1979: Sandinisté podpořeni umírněnou opozicí začínají v červnu vojenskou ofenzívu a postupují na hlavní město. V červenci Somoza prchá ze země. Po více než 40-ti letech končí diktatura jeho rodiny. O rok později je Somoza zastřelen v Paraguayi.

1980: Je zřízena vládní junta, kde je vedle Sandinistů zastoupena také umírněná opozice. Když je jasné, že Sandinisté chtějí vládu jen pro sebe, umírnění členové junty odcházejí.

1981: S nástupem amerického prezidenta Ronalda Regana k moci končí pomoc Nikarague, kterou Spojené státy poskytovaly za vlády Cartera. Regan podporuje bývalé vojáky Somozova režimu takzvané Contras. Sovětský svaz, Kuba a další země socialistického bloku jsou hlavními spojenci nové socialistické vlády.

1984: Většina opozice ignoruje volby, ve kterých Ortega získává 63 procent hlasů a Sandinisté většinu v Národním shromáždění.

1984: Americký Kongres zakazuje další financování Nikaragujského odboje. Nadále jsou Contras z USA financováni pomocí příjmů z nelegálního prodej zbraní Íranu  (politická aféra Írán-Contras) a z pašování drog.

1985: Spojené státy vyhlašují vůči Nikaraguy embargo.

1986: Na veřejnost se dostávají první informace o kauze Írán-Contra. Prezident Regan je nucen přiznat, že peníze z prodeje zbraní Íránu šly na podporu Contras. Brzy Contras přicházejí o hlavní zdroj financování.

1988: Ortega na sumitu středoamerických prezidentů slibuje rozhovory s Contras, zrušení stanného práva a svobodné volby. O pár měsíců později se Sandinisté a Contras shodují na klidu zbraní.

1990: Volby vyhrává sjednocená opozice a prezidentkou se stává Violeta Barrios de Chamorro, manželka novináře zavražděného Somozou. Za léta socialistické vlády se sice podařilo přerozdělit Somozův majetek, snížit analfabetismus a vymýtit dětskou obrnu, ale ekonomická situace je také kvůli americkému embarga špatná. Hlavními úkoly nové prezidentky je zlepšení ekonomické situace a národní usmíření.

1996: Prezidentem je zvolen starosta Managuy Arnoldo Alemán ze středopravicové strany PLC.

1999: Lídři dvou hlavních politických stran Ortega (FSLN) a Alemán (PLC) se dohadují na paktu, který jim zaručuje kontrolu v Národním shromáždění a ochranu před odsouzením za trestné činy, které spáchali (Ortega – sexuální obtěžování, Alemán – korupce).

2001: Ve volbách vyhrává Alemánův viceprezident Enrique Bolaños. Začíná anti-korpuční kampaň jejímž výsledkem je Alemánovo odsouzení na 20 let a Bolañovo vyhození ze strany PLC.

2006: Ortega se po letech neúspěšných kandidatur opět stává prezidentem. Tentokrát získává pouhých 38 procent hlasů.

2009: Vrchní soud ruší trest exprezidenta Alemána. Mnozí spekulují o tom, že je to díky paktu “Národní shromáždění za mou svobodu” mezi Alemánem a Ortegou.

2011: Ortega je ve zmanipulovaných znovu zvolen prezidentem i přesto, že opětovnou kandidaturu ústava zakazuje. Jeho strana získává také většinu v Národním shromáždění.

(Více o historii Nikaraguy třeba na stránkách knihovny amerického Kongresu).

Důležitá média

Televize:
Televicentro (největší)  Telenica (nejsledovanější)  Canal 10, VosTVCanal 4 (sandinistická)

Rozhlas:
Radio Nicaragua (vládní), Radio Corporacion

Deníky:
La Prensa (dnes spíše pravicový), El Nuevo Diario (levicovější), La Jornada (pouze online)

Týdeníky:
7 Días, El Observador Economico

Aerolinky

Lety do Nikaraguy jsou zpravidla mnohem dražší než do sousední Kostariky. Do Managuy létá hlavně  TACA a COPA. Z Kostariky do Granady létá také  Nature Air.

Voda

Voda z kohoutku na pití vhodná rozhodně není.

Americká zásuvka - USA, Kanada, Mexiko, Guatemala, Honduras, Salvador, Nikaragua, Kostarika, Panama, Kolumbie, Venezuela, Ekvador, Peru

Americká zásuvka

Elektrická síť

Nikaragua  má síť 110V podobně jako USA, ale zásuvky často nemají uzemňovací dírku.

Mobilní sítě

Hlavními mobilními sítěmi jsou Movistar a Claro.

Zajímavosti:

Nikaragua je největší a nejřidčeji osídlenou zemí ve Střední Americe.

Manželka Micka Jaggera v letech 1971-79 Bianca Jaggerová je z Nikaraguy.

Americký letecký konstruktér, miliardář a excentrik Howard Hughes žil v 70. letech v hotelu Intercontinental v nikaragujském hlavním městě.

Další zdroje:

Online:
Encyklopedie českého MZV, Kniha faktů CIA

Offline zdroje:

Fotografie

About the Author

Ondřej Juřík je zakladatel serveru Latinská Amerika Dnes. V Latinské Americe strávil 2 roky. Jeden rok z toho cestou z Chile do Texasu na motorce pro rozváženi pizzy.